TÉMA

Pascale Weber

Z francouzštiny přeložila Magdalena Královcová

Francouzská autorka, profesorka literatury na Sorbonně, se v esejistické knize L’Attachement (Ná- klonnost) vrací ke svým cestám po Kanadě, Aljašce, k setkání s Inuity. Do tohoto čísla jsme vybrali dvanáctou kapitolu, v níž se Weber od úvah nad rozdíly mezi herectvím a performancí postupně přesouvá ke zkoumání hranic lidského těla, otázkám identity a k významu překonávání antropo- centrické perspektivy.

 

Kdybychom neuměli dramatizovat, nemohli bychom vyjít ze sebe.(1)

Georges Bataille

 

Jak do sebe vstoupit? A jak ze sebe vyjít? Jak se pohybovat a dosáhnout té míry intenzity a prožívané emoce, kterou Bataille označuje jako stav extáze či vytržení?

Performovat znamená myslet tělem, tedy myslet tělem rychleji než myš- lením. A ačkoli nejsem ani tanečnice, ani herečka, zaujala mě poznámka Jerzyho Grotowského k tomu, čemu říká konstrukce „psycho-analytického jazyka zvuků a gest“, kterou podle něj musí herec zvládnout:

„Pokud si herec uvědomuje vlastní tělo, nemůže proniknout do sebe samého ani se projevit. Tělo se musí osvobodit od veškeré rezistence.“2

Performer není herec, protože se při performanci rozhodně neodlučuje od svého těla, nepropůjčuje je žádné postavě. To, co dělá performera per- formerem, je možná právě ono vědomí konajícího těla. Zdá se, že Jerzy Grotowski chápe tělo jako neoddělitelně spojené s postavou a její interpre- tací; tělo je nástrojem, nosičem. Herec tedy musí dokázat zapomenout na obraz, který předvádí publiku, aby se ve své úplnosti oddal službě emoci, již přijímá i předvádí. U performera to funguje jinak. Tělo je místem a hmotou. Aby se docílilo patřičné intenzity, je třeba se zároveň osvobodit od pohledu diváka i od toho svého (už je nevnímat?), aby ze situ- ace hrané vznikla situace skutečná, se skutečným tělem. Tělo nemá nic hrát, musí být pouze totálně přítomné a podrobit se místu a kontextu.

 

Tento bod bych ještě ráda dovysvětlila. „Performovat“ podle mě znamená tančit, křičet, hýbat se a nehybnět, a to co možná nejintenzivněji, a přitom pokud možno odkrý- vat a odstraňovat zábrany. Naučit se soustředit například tak, že své tělo stáhnu, zredukuji je na tvrdé jádro napnu- tých svalů, naučit se důvěřovat Jeanovi, který vidí a řídí to, co je vidět, naučit se odhodit viditelnou část těla, aniž ji ztratím ze zřetele, nechat tělo, aby se ukázalo takové, jaké je – křehké. Situace vytvořená režií nabízí místo a tr- vání, ale nic skutečně neurčuje: je to experimentální práce, myslím ve smyslu, jak to Jerzy Grotowski chápe právě ve svém Teatru-Laboratoriu. Protože Grotowského Teatr- Laboratorium nakonec přesahuje divadlo, tanec, zpěv i folklorní obyčeje dalekých národů. Ale vyjasnit se musí rovněž samotný koncept praxe, aby se předešlo nedoro- zuměním: performovat neznamená praktikovat, jako by se to dalo říct o józe, meditaci nebo gymnastice, tedy dodržovat nějaký jasně daný návod. Při performanci se vytvářejí situace nestabilní rovnováhy, z nichž vzejdou nové podoby experimentu. Nejde tedy ani tak o žánr nebo o způsob. U každé performance vždy znovu promýšlíme metodologii a právě tohle neustálé vylepšování dává dílu jeho formu.

 

Performerova práce vychází z těla. Performovat zna- mená vystavit tělo krizové situaci.

Krize se v těle projeví tím, že v něm energie přestává normálně cirkulovat. Ať už jde o její zadržení, nebo ná- hlou explozi, dochází k jakési změně, díky níž lze vyjít zevnitř ven, či naopak, která usmiřuje protiklady a umož- ňuje neuvěřitelnou mentální akrobacii: například být plně ve svém těle a zároveň si své tělo uvědomovat v prostoru.

Tato práce s tělem je nezbytná pro komunitu. Učí nás překonat antropocentrický pohled: uvědomit si, že naše dělení na rostlinnou, živočišnou a nerostnou říši je jen způsob, jak definujeme své místo v živém světě. Hmota, energie i organismy v přírodě neustále cirkulují a vůbec je netrápí, kam my je řadíme. Od trav po přežvýkavce… nebo od jednoho zvířete ke druhému: stačí sledovat složi- tou cestu parazitů, kteří se zmocní těl svých hostitelů, aby se v nich rozmnožili či je přiměli pozřít svá vajíčka… Tvo- rové, kteří se z vajíček vyklubou, potom budou putovat z jednoho těla do druhého, z přežvýkavce do plže, z ptáka. (3)

 

O těle a teritoriích živé přírody máme jen omezenou představu. Chci své tělo chápat jako teritorium, kterým procházejí jiná těla, jako území obležené dalšími počet- nými organismy, jež ve mně kopulují, rostou a hynou. Existují paralelní dimenze, kde se rody, druhy a látky kříží a navzájem sebou pronikají. Tělo je symbolickou hranicí života: neuzavírá život v sobě samém ani jej neizoluje tím, že by jej skrývalo nebo vyčleňovalo z okolní živé přírody. Tělo je místem a prstí života, jenž se obnovuje, aniž by- chom mu mohli vytyčit nějaké hranice.

 

Mé živé tělo není jenom tělem přítomným, přítomné zde chápejme jako aktuální, dočasně přítomné. Tělo je symbolickým jímačem času a prostoru, kmenem, do kte- rého jsou vepsány paměť a pluralita živé přírody. Jsem přesvědčená, že živá příroda jako celek disponuje spo- lečnou pamětí, jež formuje náš pud sebezáchovy, naše nejstrašnější strachy. Moje identita je pouhým mnohokrát pozměněným záznamem příběhu, který si vyprávím večer před spaním, aby mi pomohl usnout a připomněl mi, co mě spojuje se zbytkem světa. Moje identita je fikce, jež mi umožňuje obývat mé tělo.

 

Pomůže mi spletenec příběhů, které si donekonečna opakuji, čelit temnotě?

Ne, k tomu, co není jasné a nemá tvar, se zatím nevrátím.

Moje identita, moje rodinná linie, moje vztahy s předky i potomky, kontinuita mojí životní cesty, tolik příběhů. Dávní bohové jsou všudypřítomní a jejich síly proudí ko- lem mě, v přírodě i doma. Chtěla jsem se setkat se Sámy, obyvateli oblasti polárních nocí kolem Nordkappu, aby mi potvrdili, že stále ještě obětují jídlo a pití podzemním silám, že stejně jako někteří mongolští kočovníci odlé- vají na zem několik lžiček kávy či mléka… Chtěla jsem vidět a slyšet, že tyto komunity ještě udržují styky se světy, jež se nám rozkládají pod nohama. Abych přestala blouznit.

Nadešel večer a já se pomalu utápím do světa snů a vybírám si svůj příběh. V naší představivosti se paměť a identita udržují i nově nahlížejí. A naše fantazie se vů- bec nezabývá nějakými milníky v čase a prostoru, naopak díky ní všichni cestujeme knihovnou živého světa, minulého i přítomného.(4) Americký psychoanalytik a etolog Daniel Stern zkoumal interpersonální svět kojenců.(5) Do- kázal, že kojenec se učí, získává informace, rozumí a je schopen úsudku před dosažením věku dvou let, není tedy závislým a pasivním tvorem čekajícím na jazyk, jenž mu konečně umožní rozvíjet intelekt a vytvářet subjektivitu. Félix Guattari se na Sternovu práci odkazuje v rozhovoru s Piotrem Kowalským o vztazích mezi uměním a vědou:

 

„Jazyk překáží, kvůli jazykově společenským význa- mům se vytrácí pestré vnímání světa, které může mít kojenec a které následně přetrvává v poetickém vidění nebo v psychotických atakách či snových zkušenostech.“(6)

 

Pro zajímavost připomeňme, že Sámové při zpívání velmi jasně rozlišují, kdy se jedná o rituální zpěv a kdy o zhudebněná slova. (…) Jojk je vokální zpěv beze slov sestávající z neúnavně opakovaných slabik a zvuků („lo“, „nai“, „la“…) a jeho cílem je komunikovat s nějakým duchem. Hlas nojda (šamana) je používán jako nástroj. Všechny sámské zpěvy však nepatří mezi jojky. Neboť jojkem Sámové přivolávají nějakou přítomnost, vzpomínají na tvora, místo či událost: k tomu stačí jojkovat ducha, smích či smutek nějaké osoby nebo vlny, vítr a ptáky z ně- jakého fjordu. Je třeba zvolit správnou tonalitu, rezonanci a rytmus. Jojky mohou také doprovázet zpěvy se slovy, nebo se s nimi střídat.

 

Naše smysly a citlivost v dospělosti jsou utvářeny informacemi různé sémantické a citové povahy, které pod- vědomě zaznamenáváme po celý svůj život a zejména v dětství. Představují kmenové buňky naší touhy po ži- votě. Performance hantu se pokoušejí vrátit nás do hlubin těchto pradávných časů, na které si ve svém nitru všichni pamatujeme.

 

Novorozenec se hýbe, ochutnává, osahává, slyší a pak vidí, potom chodí. Nejsem si jistá, jak tvrdí Pierre Ouellet, že zrak a hlas jsou orgány paměti a představivosti. Myslím, že na vzdálená místa, kde jsem kdysi žila, se nejdříve roz- pomínám nohama, a pamatuji se, jak se mi po návratu do Francie náhle změnila chůze, od té doby se mé tělo už po- hybuje jen po špičkách, drobnými krůčky a nervózními přískoky. Řekla bych, že na vzduch a svůj pocit přítom- nosti se rozpomínám kůží. Myslím, že mé tělo je nosičem prorockých slov, zatímco můj pohled neví, kam se upřít, a moje řeč často nepřekročí práh mých pocitů. Ale tělem Pierra Ouelleta, básníka a spisovatele, je právě jeho řeč.

 

Originál: Weber, Pascale. „12. Le cycle“. L’Attachement. [Marseille]: Éditions Al Dante, 2015. 173–178.

 

Pascale Weber (* 1968) je francouzská umělkyně a spisovatelka. Na- rodila se v Paříži, část dětství strávila v indonéské Jakartě. Po návratu do Francie vystudovala grafiku a environmentalistiku, později stu- dovala na pařížské Sorbonně, kde nyní přednáší. Mezi hlavní oblasti jejího odborného zájmu patří estetika, literární věda, kulturní an- tropologie a performativní umění, aktuálně se zabývá mimo jiné vztahem mezi lidskými těly a rostlinami. Kromě knihy L’Attachement (Náklonnost, 2015), vydala například také Le Mythe de l’Abondance. Ressources, imaginaire, formes de vie (Mýtus hojnosti. Zdroje, ima- ginace, formy života, 2018).

 

Magdalena Královcová (* 1981) se narodila v Příbrami. Vystudovala sociologii a translatologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vyučuje český jazyk a literaturu ve Francouzském lyceu v Praze a příležitostně se věnuje literárnímu překladu. Přeložila např. knihu Jérôma Bonnetta Jistota skal (2021).

 

        

(6) Kowalski, Piotr. „Entretien avec Félix Guattari“. Chimères 8.23 (1994).